Hokej.cz: Nejlepší zdroj hokejových zpráv a statistik

Historie a vývoj českého hokeje

# Odkud se vzal český hokej a kam až to dotáhl

Víte, že český hokej má za sebou víc než sto let bohaté historie? Všechno to začalo někdy kolem roku 1908, když se u nás objevily první hokejové kluby a začaly se pořádat organizované zápasy. Dnes máme spoustu webů, kde si můžete přečíst nejen aktuální výsledky, ale taky si připomenout, jak neuvěřitelnou cestu náš hokej ušel.

Mezi válkami to u nás s hokejem pořádně rozjelo. Československo se stalo hokejovou velmocí, o které se mluvilo na mezinárodní scéně. A pak přišel rok 1947 – první velký úspěch. Bronzová medaile z mistrovství světa. Možná si říkáte, že bronz není zlato, ale tehdy to znamenalo strašně moc. Odstartovalo to padesátá léta, kdy jsme prostě vládli světu. Jeden titul za druhým, a najednou byl československý hokej synonymem toho nejlepšího, co Evropa měla.

V šedesátých a sedmdesátých letech jsme na tom byli ještě líp. Medaile padaly skoro pravidelně – mistrovství světa, olympiády. A ty zápasy se Sověty? To nebyly jen hokejové bitvy, to bylo něco mnohem víc. Každý, kdo tehdy žil, si na to pamatuje. Dodnes se o těch zápasech mluví, protože formovaly naši hokejovou DNA.

Osmdesátá léta pak potvrdila, že mezi elitou patříme. Bratři Šťastní, Holeček, Martinec – tahle jména znají všichni. Byli to borci, kteří ukázali světu, jak se má hokej hrát. A pak přišel rok 1993 a rozpad Československa. Mnozí měli obavy, jestli to zvládneme sami. Ale ukázalo se, že tradice je silnější než hranice. Česká republika na úspěchy navázala a v roce 1996 přišlo zlato z mistrovství světa.

Devadesátá léta přinesla velkou změnu – profesionální éru. Naši nejlepší hráči odcházeli do NHL a někdo by čekal, že to reprezentaci oslabí. Opak byl pravdou. Zkušenosti ze zámoří hráče posílily a přišel rok 1998. Nagano. Olympijské zlato. Pamatujete si na to? Celá země se zastavila. Ivan Hlinka a jeho tým dokázali něco, co se možná už nikdy nezopakuje. Tohle není jen hokejový úspěch – tohle je něco, co spojilo celý národ.

A pak to pokračovalo dál. Zlato v roce 1999, 2000, 2001, pak 2005, 2010 a nedávno v roce 2024. Není to náhoda. Za tím vším stojí skvělá práce s mládeží, tradice předávaná z generace na generaci a vášeň, kterou u nás hokej prostě má. Jdete po ulici a vidíte kluky s hokejkami. Sedíte v hospodě a lidé diskutují o posledním zápase. To je ten základ.

Samozřejmě, dnes to není jednoduché. Konkurence je obrovská, podmínky se mění, ale když se podíváte na naši historii, vidíte, že jsme vždycky dokázali přizpůsobit se a jít dál. Proto je český hokej tam, kde je.

Nejúspěšnější čeští hráči v NHL

Česká republika má v NHL neuvěřitelně bohatou historii a když si prolistujete statistiky či vzpomenete na nezapomenutelné okamžiky, jména českých legend vyskočí jako první. Tihle kluci to v zámořské lize dotáhli na samotný vrchol a zanechali stopu, která přetrvá ještě dlouhá léta.

Jaromír Jágr – o tom snad ani není třeba mluvit, že? Kladeňák s nezaměnitelným culíkem, který strávil v NHL čtyřiadvacet sezón. Představte si to – čtyřiadvacet let na absolutní špičce! Dvakrát zvedl nad hlavu Stanley Cup s Pittsburghem, pětkrát si odnesl Art Ross Trophy a nasbíral přes tisíc devět set bodů. To jsou čísla, která vám běhá mráz po zádech. Jágr není jen nejlepší český hokejista v NHL, je prostě jednou z největších legend, jaké kdy tento sport poznal.

A co teprve Dominik Hašek! Dominátor – tahle přezdívka mu seděla jako ulitá. Jeho styl chytání vypadal občas jako akrobatická show, ale fungoval to dokonale. Kolikrát zachránil svůj tým v situacích, kdy to vypadalo bezvýchodně? Dvakrát vyhrál Stanley Cup s Detroitem a šestkrát získal Vezina Trophy. Devadesátá léta? To byla Haškova éra, tady není o čem diskutovat.

Patrik Eliáš zase celou kariéru zasvětil New Jersey Devils. Žádné putování po klubech, žádné experimenty – prostě věrnost a stabilita. Dvakrát šampion, elegantní centr s nádhernou technikou a hokejovým IQ na úrovni génia. V New Jersey ho dodnes milují a není se čemu divit.

Milan Hejduk si vybral Colorado Avalanche a zůstal tam až do konce. V roce dva tisíce jedna slavil Stanley Cup, jednou vyhrál trofej pro nejlepšího střelce a stal se prostě ikonou týmu. Tahle oddanost jednomu dresu je dnes už vzácná, že?

Robert Lang sice pohár nezískal, ale jeho produktivita mluvila za vše. Přes sedm set bodů a pověst skvělého nahrávače, který dokázal rozehrát akci jako málokdo. Lang byl typ hráče, který spoluhráčům dělal hokej jednodušším.

A co současnost? David Pastrňák je prostě raketa. Jeho rychlost, střela, kreativita – to všechno z něj dělá noční můru pro obránce soupeřů. V Bostonu ho zbožňují a Stanley Cup už má také. A přitom je pořád ještě relativně mladý, takže jeho příběh teprve nabírá na síle.

Jakub Voráček zase patří mezi ty chytré hráče, kteří vidí hru o krok dopředu. Jeho přihrávky? Často jako malované. Možná není takový showman jako Pastrňák, ale jeho hodnota pro tým byla vždycky obrovská.

Tihle hokejoví velikáni ukazují, že český hokej má co nabídnout světu. A hlavně – inspirují kluky, kteří teď makají na zimácích po celé republice a sní o tom, že jednou budou hrát v NHL. Tradice pokračuje a to je skvělé.

Zlaté medaile z olympijských her

Zlatá medaile z olympiády – to je sen, po kterém touží každý hokejista, jenž si někdy navlékl reprezentační dres. Pro český hokej znamenají tyto nejcennější kovy daleko víc než jen sportovní úspěch. Jsou symbolem národní hrdosti a momentem, který spojuje celou zemi.

Pamatujete si ještě ten únor 1998 v japonském Naganu? Pro český hokej to byl naprosto zásadní okamžik. Poprvé v historii nastoupili na olympiádu hráči z NHL a my jsme tam byli s tím nejlepším, co jsme měli. A dokázali jsme něco neuvěřitelného.

Dominik Hašek předvedl v Naganu výkony, na které se nezapomíná. V bráně byl prostě neprůstřelný. To finále proti Rusům? Napínavější to snad ani být nemohlo. Po základní hrací době to bylo 1:1, prodloužení gól nepřineslo, a tak přišly samostatné nájezdy. Hašek tam předvedl takovou show, že Rusové neměli šanci. Každý nájezd chytil a my měli zlato. Tohle se stalo jen šest let poté, co vznikla samostatná Česká republika – byl to okamžik, který mladý stát potřeboval.

Cesta za medailemi rozhodně nebyla procházka růžovým sadem. Skupinová fáze, pak play-off proti nejlepším týmům světa. Ale měli jsme tým snů. Vedle Haška tam byli Jágr, Reichel, Šlégr – samé hvězdy. A trenér Ivan Hlinka z nich dokázal udělat skutečný tým. Ne jen sbírku hvězd, ale partu, která v těch nejdůležitějších chvílích držela při sobě.

Olympijské zlato má přece jen jiný náboj než mistrovství světa. Šampionát máme každý rok, ale olympiáda? Ta přijde jen jednou za čtyři roky. Je to vzácná příležitost, okno, které se otevře jen na chvilku. Proto má olympijské zlato takovou váhu. Spojení sportu, národní hrdosti a té jedinečné olympijské atmosféry – to se prostě nedá zopakovat.

Nagano si dodnes pamatujeme jako jeden z těch nejkrásnějších okamžiků našeho hokeje. Ten úspěch inspiroval celou generaci mladých hokejistů, kteří vyrůstali s tím, že malá země dokázala porazit ty největší. Ukázali jsme světu, že český hokej patří k absolutní špičce. A ta medaile? Visí v síni slávy a připomíná dobu, kdy jsme dokázali porazit hokejové velmoci v jejich vlastní hře.

Po Naganu přišly další olympiády. Salt Lake City 2002 – bronz. Turín 2006 – zase bronz. Sice ne zlato, ale potvrdilo to, že český hokej má stále co nabídnout. Každý turnaj přinesl nové příběhy, nové emoce, které jsou navždy součástí naší hokejové historie.

Olympijské zlato je víc než jen sportovní trofej. Stává se součástí toho, kdo jsme. Pro fanoušky jsou olympijské hry příležitostí vidět ty nejlepší hráče světa v našich barvách. Ta atmosféra, ten pocit sounáležitosti – to je něco výjimečného. A zlatá olympijská medaile? To zůstává tím největším pokladem, o který může hokejista usilovat, když reprezentuje svou zemi.

Mistrovství světa a české úspěchy

Hokejové mistrovství světa? To je pro nás Čechy prostě svátek. Když se blíží šampionát, celá země se sesedá před televize a prožívá každý zápas, každou branku, každý vyloučení. Hokej máme v krvi a úspěchy na světových šampionátech nás dokážou rozbrečet radostí nebo sjednotit v rozčarování.

Pamatujete si tu euforii z Vídně 1996? První zlato pro samostatnou Českou republiku – to bylo něco! Sotva tři roky po rozdělení federace jsme ukázali světu, že český hokej má sílu a budoucnost. Jágr v plné síle, Hašek v brance jako nedobytná zeď, Reichel s hokejkou jako kouzelnou hůlkou. Trenér Lener tehdy poskládal tým, který hokejový svět nečekal, ale musel respektovat.

A pak to přišlo znovu. Norsko 1999 – další zlato. Finové ve finále, Dominik Hašek opět v životní formě. Začínalo být jasné, že to nebyla náhoda. Český hokej prostě uměl.

Petrohrad 2000 pak přinesl něco výjimečného. Tři zlaté medaile za pět let – o tom se ostatním zemím může jen zdát. Byli jsme jedničkou. Hokejovou velmocí, která dokázala pravidelně vychovávat světové hvězdy a dávat dohromady týmy schopné porazit kohokoliv.

Pak přišla delší pauza. Víte, jak to chodí – nějakou dobu se daří, pak přijdou horší časy. Ale rok 2005 nám vrátil sebevědomí. Vídeň, finále s Kanadou, drama až do poslední chvíle a my zase nahoře. Po těch letech čekání chutnal ten pocit možná ještě líp než předtím.

Kolín nad Rýnem 2010 byl úplně jiný příběh. Nikdo nám nevěřil, favorité byli jinde. Pavelec v bráně, Rolinek jako kapitán – ne zrovna jména, která by hned vháněla strach soupeřům. A přesto jsme to dokázali. Ve finále jsme porazili Rusy na jejich vlastní půdě a ukázali, že český hokej dokáže překvapit i tehdy, když to nikdo nečeká.

Samozřejmě, nejsou to jen zlaté medaile. Máme za sebou i stříbra, bronzy, někdy i zklamání. Ale právě to dělá hokej tak vzrušujícím. Každý šampionát píše nové příběhy, každý turnaj nás spojuje v emocích, ať už radostných nebo bolestivých. A my se vždycky vrátíme. Před televize, do hospod, na náměstí. Protože hokej je prostě naše.

Hokej není jen o vítězství, ale o tom, jak dokážete vstát pokaždé, když vás život nebo soupeř srazí na led, a o odvaze, s jakou se znovu postavíte tváří v tvář výzvě

Radek Dvořák

Extraliga a její nejlepší týmy

Česká hokejová extraliga je to nejlepší, co náš hokej nabízí, a každý rok ji sledují tisíce fanoušků po celé zemi. Jde o soutěž, která v sobě má všechno – emoce, drama, nečekané obraty a momenty, na které se nezapomína. Právě proto si zaslouží důkladné pokrytí na každém sportovním webu zaměřeném na hokej. Od roku 1993, kdy nahradila federální ligu, se extraliga stala domovem pro nejlepší české hráče i zajímavé zahraniční posily.

Charakteristika	Hokej.cz	iSport.cz (hokej)	Hokej.idnes.cz
Typ webu	Specializovaný hokejový portál	Sportovní sekce	Sportovní sekce
Zaměření	Výhradně hokej	Všechny sporty	Všechny sporty
Zpravodajství	Kompletní hokejové zprávy	Hokej + další sporty	Hokej + další sporty
Živé výsledky	Ano, detailní	Ano	Ano
Statistiky hráčů	Podrobné statistiky	Základní statistiky	Základní statistiky
Pokrytí soutěží	Extraliga, NHL, MS, olympiáda, nižší soutěže	Extraliga, NHL, MS	Extraliga, NHL, MS
Video obsah	Sestřihy a rozhovory	Sestřihy a rozhovory	Sestřihy a rozhovory
Mobilní aplikace	Ano	Ano	Ano

Když se řekne úspěch v extralize, většině lidí nejspíš jako první vytane na mysli HC Sparta Praha. Pražský klub má nejvíc mistrovských titulů v éře samostatné extraligy, což o něčem svědčí. Sparta dokázala vytvořit prostředí, kde se talenty rozvíjejí a zkušení hráči dál posouvají svoje limity. Její zápasy patří k nejsledovanějším akcím celé soutěže a fanoušci oceňují nejen výsledky na ledě, ale i to, jak klub s nimi komunikuje – včetně přítomnosti na specializovaných portálech hokej cz.

Co se týče atmosféry, tam má slovo HC Kometa Brno. Poslední roky ukázaly, že brněnský hokej žije a má se skvěle. Domácí aréna praská ve švech, rekordy v návštěvnosti padají jeden za druhým. Kometa prostě dokázala, že moravský hokej má svoje kouzlo a vášeň, která se nikde jinde nevidí. Vyváženou směsicí ostřílených borců a mladé krve si tým vybudoval respekt napříč celou ligou.

Pokud hledáte stabilitu a výsledky, pak se podívejte na HC Oceláři Třinec. Severomoravský klub poslední roky doslova vládne extralize. Není to náhoda – Třinec postavil fungující systém, který nezávisí na výkyvech formy. Jde o profesionalitu v každém detailu, a tituly jsou toho důkazem.

HC Plzeň zase ukázala, že i relativní nováček může rychle narůst. Západočeši investovali chytře – do zázemí i do kádru – a výsledky přišly. Dnes je Plzeň tým, se kterým nikdo nechce mít co do činění, když jde do vyřazovacích bojů.

A co HC Dynamo Pardubice? Klub s historií, která mluví za vše. V devadesátkách to byla extraligová mašina, dnes se snaží navázat na slavnou minulost. Věrní fanoušci jsou tu pořád a tým stabilně hraje v horní polovině tabulky.

Krása extraligy spočívá v tom, že nikdy nevíte, co se stane. Tabulkový outsider může klidně porazit favorita – a to je přesně to, co lidi baví. Každý zápas stojí za sledování, ať už na stadionu nebo přes jakýkoliv sportovní web zaměřený na hokej. Kvalita soutěže rok od roku roste a extraliga si drží pozici mezi nejlepšími evropskými ligami mimo KHL.

Mládežnické kategorie a výchova talentů

Mládežnický hokej v Česku prošel za poslední desetiletí obrovským vývojem. Co kdysi začínalo jako pouhé kroužky na místních kluziště, dnes představuje propracovaný systém, který dokáže vychovat špičkové hráče světové úrovně. A věřte, že za tím vším stojí spousta práce, obětí a také nadšení.

Všechno to začíná někde na zimáku v malém městě, kde se pětileté děti poprvé postaví na brusle. Ty nejmenší děti v přípravce často ani pořádně nebruslí – padají, smějí se, brečí, ale hlavně si to užívají. A právě to je ten základ. Není to o tom vyhrát každý zápas, ale naučit děti milovat hokej a bavit se jím. Kolik rodičů ráno vstává v pět, aby odvezlo dítě na trénink? Kolik jich tráví víkendy na zimních stadionech po celé republice? To je realita mládežnického hokeje.

Když se pak dostaneme ke starším žákům a dorostencům, začíná se to komplikovat. Kluci a holky rostou různým tempem, někdo má najednou o hlavu víc, jiný zase o rok dřív nabere svalovou hmotu. Tohle období bývá náročné – ne každý talent z přípravky to dotáhne dál. Často se stane, že dítě, které bylo ve své kategorii hvězda, najednou zjistí, že ostatní ho dohnali nebo předběhli. A tady přichází na řadu nejen fyzička, ale hlavně psychika a odhodlání.

Junioři už jsou jiná liga. Tady už se rozhoduje, kdo to dotáhne na profesionální úroveň a kdo bude hokej hrát jen pro radost. Extraliga juniorů – to je dřina. Tréninky skoro každý den, zápasy o víkendu, a k tomu ještě škola nebo studium. Zkuste si to představit: v sedmnácti letech musíte skloubit přípravu na maturitu s tím, že vás sledují skauti z extraligy nebo dokonce ze zámoří. Tlak je obrovský.

Ale hokej není jen o tom, co se děje na ledě. Kolik mladých hokejistů řeší, jak zvládnout školu, když jsou třikrát týdně na cestách? Jak se vyrovnat s tím, že kámoši chodí na party a oni musí v devět do postele? Moderní přístup k výchově talentů proto zahrnuje psychology, pedagogy a komplexní podporu. Protože hokejista je především člověk.

Hokejová centra mládeže a akademie se snaží vytvořit prostředí, kde má mladý člověk všechno pod jednou střechou. Kvalitní tréninky, dobré školy, odbornou péči. Zní to ideálně, že? V praxi to znamená, že třináctiletý kluk často musí od rodičů do internátu, daleko od domova. Ne každý to zvládne, ne každému to vyhovuje. Ale ti, co projdou, získají zkušenosti k nezaplacení.

A pak jsou tu mezinárodní turnaje a mistrovství světa mládeže. Tam se ukáže, jestli česká škola hokeje funguje. Když sedmnáctiletí kluci nastoupí proti Kanadě nebo Švédsku, není čas na výmluvy. Buď máte, nebo nemáte. A právě tyto zápasy často odhalí skutečné osobnosti – hráče, kteří i pod tlakem podají skvělý výkon.

Celý ten systém je jako velký stroj, kde musí fungovat každé kolečko. Od trenéra v přípravce přes rodiče až po vedení klubů a reprezentace. Každý má svou roli a každý je důležitý. Protože bez kvalitní práce s mládeží nemůžeme čekat úspěchy v dospělém hokeji. To je prostě fakt.

Legendární hokejové momenty české reprezentace

Český hokej nám dal tolik nádherných chvil, že se na ně nedá jen tak zapomenout. Od roku 1993, kdy jsme se vydali na vlastní cestu po rozdělení Československa, jsme ukázali světu, že máme co nabídnot. A to hned od začátku.

Už v roce 1996 přišlo první velké vítězství – mistrovství světa ve Vídni. Kluci pod vedením Slavomíra Lenera to tam prostě zvládli a přivezli zlato. Byl to důkaz, že i bez Slováků dokážeme navázat na skvělou společnou tradici.

Ale když řeknete Nagano 1998, každému se rozzáří oči. Tohle bylo něco úplně jiného. Poprvé v historii mohli na olympiádu profesionálové z NHL a my jsme toho využili dokonale. Československo olympijské zlato nikdy nevyhrálo, takže jsme byli ti první. A jak jsme to udělali! Dominik Hašek chytal jako bůh, ve finále jsme po nájezdech porazili Rusy a Petr Svoboda dal rozhodující gól. Pamatujete si, kde jste tehdy byli? Celá země tehdy žila jenom tím.

O tři roky později, v roce 2001 v Hannoveru, jsme zase ukázali, že to nebyla náhoda. Finále s Finy bylo drama až do konce – vyhráli jsme 3:2 po prodloužení díky Josefu Vašíčkovi. Mnozí už tehdy říkali, že naše zlatá éra skončila. Ale my jsme jim ukázali opak.

Vídeň 2005 byla další pecka. Celý turnaj bez porážky v základní hrací době – to se jen tak nevidí. Ve finále jsme Kanadu smetli 3:0 a Tomáš Vokoun v bráně byl neprůstřelný. Prostě paráda.

Turín 2006 začal špatně, to se nedá popřít. Po základní skupině to vypadalo, že jedeme domů s prázdnou. Ale tým se dokázal zvednout, v play-off jsme to otočili a o bronz porazili Rusko 3:0. Tahle medaile možná není zlatá, ale ukázala obrovskou mentální sílu našich hráčů.

Rok 2010 v Německu přinesl další zlato. Ve finále jsme porazili Rusko 2:1, rozhodující branku dal Jiří Hudler. Po několika letech bez medailí to bylo jako balzám na duši všech fanoušků.

Ale vraťme se ještě k Naganu. Tohle nebylo jen o hokeji. Byl to moment, kdy se celý národ sjednotil, kdy jsme všichni společně prožívali něco neopakovatelného. Když Hašek chytil nájezd Buremu a bylo jasné, že máme zlato, nikdo nezůstal sedět. Hokej se v tu chvíli stal něčím víc než sportem – stal se symbolem toho, co dokážeme, když věříme a jdeme za svým cílem.

Tyto okamžiky nám nikdo nevezme. Jsou součástí našich životů, našich vzpomínek, našeho příběhu.

Současné hvězdy národního týmu

Český hokejový reprezentační tým má v současnosti k dispozici partu skvělých hráčů, kteří válí na mezinárodních turnajích a zároveň ukazují svou třídu v těch nejlepších ligách planety. Nejde jen o to, že technicky umí všechno – tihle kluci jsou vzory pro mladou generaci, která o nich sní a chce se jim jednou vyrovnat.

David Pastrňák je prostě pecka. Tahle hvězda Boston Bruins je proslulá neuvěřitelnou střeleckou produktivitou a dokáže zlomit zápas právě ve chvíli, kdy to tým nejvíc potřebuje. Rychlost, technika, hokejový instinkt – to všechno z něj dělá hráče, kterého chcete mít ve svém týmu a rozhodně ne proti sobě. Když Pastrňák oblékne reprezentační dres, ofenziva dostane úplně jinou dimenzi.

Filip Hronek si za poslední roky udělal jméno jako jeden z nejspolehlivějších českých obránců v NHL. Dnes hájí barvy Vancouver Canucks a ukazuje, jak má vypadat moderní bek. Umí rozjet hru zezadu, přihrávka mu sluší a nebojí se zapojit do útoku. Klidně zvládne odmakat spoustu minut na ledě, ať už v přesilovce nebo v oslabení.

Martin Nečas z Carolina Hurricanes patří k té mladší generaci, která tlačí českou ofenzivu dopředu. Jeho kreativita a schopnost vytvářet šance pro spoluhráče vám vyrazí dech. Nečas má v sobě kombinaci techniky a hokejového myšlení, díky které najde skulinu i tam, kde to vypadá beznadějně. V nároďáku pravidelně ukazuje, proč s ním trenéři počítají čím dál víc.

Dominik Kubalík prošel už několika kluby v NHL a ví, jak se střílejí góly. Jeho tvrdá a přesná rána dělá vrásky na čele každému brankáři. Umí skórovat odkudkoliv a z jakékoliv situace, což z něj dělá univerzálního útočníka, který se hodí do každého systému.

V bráně se můžeme spolehnout na Víta Vaněčka, který si postupně buduje pozici jedničky. Jeho klidný a vyrovnaný přístup mezi tyčemi dává týmu jistotu právě v těch nejdůležitějších momentech turnaje. Zkušenosti z NHL má a v reprezentaci ukazuje, že máme brankáře, na kterého se dá spolehnout.

Jakub Vrána je další ofenzivní trumf s výbornými bruslařskými schopnostmi a citem pro zakončení. Rychlost a schopnost proměňovat šance – to jsou jeho zbraně. Ondřej Palát pak přináší zkušenosti z vítězných tahů o Stanley Cup a jeho komplexní hra je k nezaplacení.

Tahle parta tvoří páteř současného reprezentačního týmu, který má na to bojovat o medaile pokaždé, když vyrazí na velký turnaj. Individuální kvality plus týmový duch – to je mix, se kterým můžeme měřit síly s tou nejlepší světovou konkurencí.

Hokejová infrastruktura a stadiony v Česku

Za posledních třicet let se hokejová infrastruktura v Česku změnila k nepoznání. To, co dřív bývaly jednoduché zimní stadiony s dřevěnými lavicemi a základním vybavením, se postupně proměnilo v moderní arény, kde si užijete víc než jen samotný zápas. Jde vlastně o celá zábavní centra – místa, kam můžete vzít rodinu na celý večer.

Pokud hledáte to nejlepší, co český hokej nabízí, zamířte do pražské O2 areny. Sedmnáct tisíc diváků, obří obrazovky, skvělý zvuk – tohle je opravdu jiná liga. Sparta tady má svůj domov a když se hraje reprezentace, atmosféra je k nezaplacení. Stačí se podívat kolem sebe a vidíte, že tahle aréna klidně konkuruje těm nejlepším v celé Evropě.

Brno zase vsadilo na DRFG Arenu. Kometa tam po rekonstrukci nabízí pohodlí pro víc než deset tisíc fanoušků. A nejde jen o sedačky – zázemí pro hráče, šatny, tréninkové plochy, všechno prošlo výrazným vylepšením. Pořadatelé si dali záležet, aby stadion lákal celé rodiny, ne jen zarputilé fanoušky.

Zajímavý příběh má třinecká Werk Arena. Jak může relativně malé město postavit něco takového? Oceláři Třinec dokázali, že to jde. Něco přes pět tisíc míst k sezení možná nezní jako moc, ale zkuste tam zažít vyprodaný zápas. Ta intimnější atmosféra vás prostě vtáhne úplně jinak než v obřích arenách. A pravidelně vyprodáno? To mluví samo za sebe.

V Plzni vyrostla v roce 2011 Home Monitoring Arena – moderní stadion pro zhruba osm tisíc lidí, kde hraje HC Škoda. Architekti tady spojili funkcionalitu s hezkým designem a výsledek stojí za to. Prostě místo, kde se dobře sedí a dobře hraje.

Pardubická Enteria arena má za sebou několik rekonstrukcí a dnes pojme přes deset tisíc fanoušků. Pardubice mají v hokeji dlouhou historii a jejich stadion ji důstojně reprezentuje. Moderní vybavení, kvalitní služby – všechno, co od extraligového stánku čekáte.

Liberecká Home Credit Arena ukázala, že moderní architektura a funkčnost stadionu můžou jít ruku v ruce. Sedm tisíc diváků pro Bílé Tygry stačí a když je vyprodáno, atmosféra patří k těm nejlepším v celé extralize.

Olomoucký Zimní stadion Aurora je zase důkazem toho, že i starší infrastrukturu lze postupně vytáhnout do moderní doby. HC Olomouc tam v posledních letech nechal spoustu peněz a výsledek je vidět – přes pět tisíc míst a vybavení, které extraligovému hokeji sluší.

Jenže hokej to nejsou jen extraligové stadiony. Po celé republice najdete desítky menších zimáků, kde trénují děcka a hrají se nižší soutěže. Právě tady začíná hokejová cesta většiny hráčů. Bez těchto stadionů by český hokej nepřežil. A je skvělé, že spousta měst v posledních letech investovala do jejich rekonstrukcí – mladí hokejisté si zaslouží slušné podmínky.

Technologie jdou dopředu všude. Dneska už se nejen staví hezké arény, ale používají se i modernější systémy na chlazení a údržbu ledu. Jsou šetrnější k životnímu prostředí, levnější na provoz a výsledek? Lepší led, lepší podmínky pro hráče, lepší hokej. A to přece chceme všichni, ne?

Rivalita s ostatními hokejovými národy

Český hokej má za sebou desítky let vyhecovaných bitev s největšími hokejovými velmocemi. Tahle rivalita se rodila postupně, zápas po zápase, a dnes už je prostě součástí toho, co český hokej znamená. Když se řekne největší soupeř, každý fanoušek si okamžitě vybaví Švédsko a Rusko – dřív Sovětský svaz. Právě tyhle duely dokážou nabudit stadiony k prasknutí a před televizemi sedí celý národ.

S Rusy máme účty vyřizovat už od dob, kdy naši dědi fandili československému týmu proti sovětskému válci. Vzpomínáte na ty legendární bitvy na mistrovstvích světa? Dva úplně jiné světy – Sověti s jejich dokonalou technikou a kombinacemi jako z učebnice, my s bojovností a srdcem na dlani. Tahle rivalita přežila i rozdělení Československa a naši kluci Rusům několikrát pěkně zatopili. Nagano 1998? To byl prostě hokejový sen, co se stal skutečností.

Se Švédy je to zase jiná písnička. Oni mají hokej srovnaný jak švýcarské hodinky – perfektní mládežnický systém, maximální výkon z každého hráče. Když hrajeme proti nim, nikdy nevíte, jak to dopadne. Oba máme rádi technický hokej, týmovou spolupráci. Jenže Švédové mají v sobě něco navíc – dokážou vydržet obrovský tlak a v klíčových chvílích turnaje se na ně můžete spolehnout. Každý zápas s nimi je vlastně test, jestli jsme dost dobří.

A co teprve Kanada? Tam jde do tuhého hlavně na mistrovstvích světa a olympiádách. Kanadský hokej – to je síla, rychlost a nula slitování. Hrát proti nim znamená dostat se do pořádné řežby, protože oni spojují skvělé individuality s železnou disciplínou. Přesto jsme jim pár krát pěkně zavařili a ty výhry si pamatujeme dodnes.

Finové jsou další severská tvrdá škola. Jejich hokej? Dřina, kázeň a obrana jako hrad. Za poslední roky si vybudovali úžasný program a jejich reprezentace patří trvale mezi světovou špičku. Když hrajeme s Finy, víte, že půjde o každý centimetr ledu a rozhodne se možná až v závěrečné siréně.

Se Slováky je to speciální příběh. Vždyť jsme spolu hráli v jednom týmu, známe se navzájem skoro až moc dobře. Tahle derby mají zvláštní atmosféru – společná minulost, stejná kultura, ale zároveň touha ukázat, kdo je lepší. Slováci se po rozdělení dokázali hokejově postavit na vlastní nohy a naše vzájemné zápasy sledují fanoušci na obou stranách Moravy se zatajeným dechem.